Středa

Ve frontě u vstupu poslouchám zvukovou zkoušku DIPHTERIE, následně koncert DIPHTERIE a koncert OBLITERATE. Po hodině a půl jsem v areálu, u OBLITERATE stíhám poslední písničku, což mě mrzí, protože když jsem je viděl před rokem a půl v Košicích, byli naprosto skvělí.

V hledáčku mám v tento čas zadní scénu. Za prvé si chci prohlédnout novinky v areálu a zjistit, jak to po zvukovém martyriu v šapitó před rokem vypadá letos. V neposlední řadě mě žene zvědavost, na zadní scéně totiž hraje kapela, která je téměř domácí. Kde domácí? No rokycanská přeci. Některé členy MALLEPHYR si pamatuji jako čtrnáctileté čoudy, kteří do naší sdílené zkušebny na jedné nejmenované škole v Rokycanech chodili prznit spolužačky. Od té doby jim začaly růst fousy a hudebně trochu zpřísněli. V zádech mají ostříleného černokněžníka Sinerala, a i když bubeník pro black metal mnoho citu nemá, hraje více než solidně. Z MALLEPHYR navíc přímo čiší nadšení, což je u black metalu věc příjemná. Držím palce.

Stíhám i závěr setu MINORITY SOUND, což už je jistota v rámci melodického elektro metalu u nás. Vzhledem k tomu, že slyším jen jednu skladbu, tak vám toho moc neřeknu, ale jejich basák Petr říkal, že dobrý, takže asi jo. Já mizím na DROM a Louis vám mezitím řekne, jaká byla MORTIFILA.

MORTIFILIA byla vskutku výborná, sázka na starý dobrý klasický death metal je v jejím podání opravdovou trefou do černého. Po překvapivém intru v podobě úvodní melodie klasického seriálu „Hříšní lidé města pražského“ oceňuji i zvuk, jehož výborná kvalita se stala nosným znamením snad pro celý festival, a nemohu se nabažit pohledu a poslechu toho, jak to sušickým šlape. Stará pecka „Christ Hunt“ k tomu navíc byla výborným dezertem.

DROM jsou jediná rodina, kterou v Liberci mám, takže budu zaujatý. Jejich set byl jednoduše pecka. Měl jsem trochu strach, protože kdykoliv jsem je viděl hrát na plácku, který je větší než cela na vysokoškolské koleji, stálo to většinou za… nic moc. Velké scény jim nesvědčí a oni to ví. Tentokrát ale naprostá krása, zvuk se povedl znamenitě a stan zalil apokalyptický smrad jejich riffů. Rozhodně ta nejhlubší bažina dne.

Z DROM spěchám na MONUMENTS. Od té doby, co mají u mikrofonu Chrise, je to paráda. A nejinak tomu je i dnes. Sympaťák s atomovým hřibem na hlavě hecuje publikum a to mu zobe z ruky. Lidi skáčou, točí se a dokonce si i sedají na bobek, když kapela zavelí. Když na něj z publika letí brýle, chytne je a snaží se s nimi hrát. Nebojí se ani sejít při zpěvu dolů k publiku a v mezičase exnout pivo (a zálohovaný kelímek k údivu majitele odhodit desítky metrů do publika). Navíc má parádně vyřešené melodické vokály, lehce roztažené halem, takže ani v melodických polohách nedochází k žádnému tahání za uši. Kapela za ním má skvělý zvuk. Bez debat jeden z nejlepších setů dne.

Po nich se opět přesouvám na zadní scénu na takzvané zelené, nyní spíše žluté louce. Hraje tu deathcoreová domácí (teď již) stálice SUFFOCATE WITH YOUR FAME. Tahle kapela se vyhrála naprosto nevídaným způsobem. Živě mají energii a pódiovku, která si s ničím nezadá se zámořskými vzory. Sice by mohli ještě zamakat na tom, aby člověk měl chuť si jejich desku pustit i po roce od vydání, ale živé koncerty vypadají dost podobně jako sety zahraničních žánrovek. Neustálý pohyb a i přes tři kytary výtečný zvuk, medvědí frontman a kolem něho skotačící omladina. Paráda.

Paráda to byla i na MELECHESCH, kteří do Jaroměře přivezli svůj blízkovýchodní black metal a kytarista s baskytaristou dokonce vydrželi první skladbu odehrát se zahalenými obličeji. Partička kolem vůdčí persóny Ashmediho aktuálně těží z popularity, kterou kapela zažívá s novým albem „Enki“, a živě funguje skutečně výborně, což stvrdil i ohlas, kterého se jí dostalo.

NUCLEAR ASSAULT, to byl samozřejmě kompletně jiný šálek metalové kávy. Veteráni z New Yorku, v jejichž řadách si to po rozpuštění BRUTAL TRUTH koncertně užívá Dan Lilker (který samozřejmě nezapomněl zmínit, že název festivalu obsahuje výrazy z názvů obou jeho nejdůležitějších kapel), oprašují čtvrt století staré hudební linky, jimž ovšem ani po tak dlouhé době nechybí tehdejší náboj a zajímavost. John Connelly hulákal stejně neodolatelně jako na všech někdejších nahrávkách, Glenn Evans přes prořídlý a prošedivělý vlas hrál jakbysmet přesvědčivě, čímž jen posvětili reprezentativní výběr zahraných songů, z nichž většina pocházela z výtečného alba „Handle With Care“, ale nechyběla zde například ani čerstvá novinka „Analogue Man In A Digital World“. Když si připočtu, že jsem kapelu viděl naživo poprvé, mám o největším taháku prvního dne zcela jasno.

U zadní scény zůstávám. AD NAUSEAM budí dojem deathmetalových introvertů. Soustředěné vystoupení s výbornými hráčskými výkony, které dokázalo do svého objetí pojmout technické finesy i deathmetalovou bažinu. A že to všichni přirovnávají k ULCERATE? No a? Na hlavní scéně nám řádí Scott Lewis a jeho CARNIFEX, tady mi nepůvodnost vadí mnohem víc, i když se nedá upřít, že set mnohem více hnětá.

Dnes je ale program u zelené louky opravdu výživnější, alespoň pro mě. TOUCHÉ AMORÉ rozjíždí stan v hardcoreovém stylu, ale jejich koncert evidentně přitáhnul i neznalce. Týpek s tričkem BEHEMOTH se mě ptá jestli CURSED, které má na triku zpěvák Jeremy Bolm, jsou nějaký black metal. Že prej to zní blackmetalově. Neváhám a dávám mu doporučení, CURSED jsou přece živé zlo, to je víc než kdejaký black metal. K mému překvapení tu mají TOUCHÉ AMORÉ početnou skupinu příznivců, kteří dokonce i umí texty a řvou je s nimi. Koncert epický, pro mě možná vrchol dne. Dát si po tom, co ze mě tato kalifornská úderka vyždímala všechen pot a slzy, koncert TRIPTYKON, byla jednoznačně chyba. Všichni se rozplývají, já kroutím hlavou. Tohle, že je skvělý? A proč jako?

Ani ta KATATONIA nebyla tak emo. Minulé vystoupení na Brutal Assaultu zkazily technické problémy a dnes set nabíhá opravdu divným počátkem. To nemohou dát nějakou fakt dobrou skladbu hned na začátek? Vlastně si moc nevzpomínám na dobu, kdy by se jim podařilo namíchat opravdu silný festivalový set. Postupem času se to lepší, ale stále je to nějaké mdlé.

Na rozdíl od okolního davu, který mi připadal jako z řetězu utržený, jsem si u vystoupení následujících SOULFLY docela zoufal. Na co Max nahrává nová alba jako na běžícím pásu, když pak půlku vystoupení jeho kapely stejně zabere přehrávání osvědčených skladeb SEPULTURY a to ještě v hodně mizerném provedení včetně necitlivého zkracování? Ovšem i zbývající materiál, který předvedla ze tří čtvrtin Maxova rodinná záležitost (Igor Cavalera Jr. na baskytaru a překvapivě šikovný Zyon Cavalera na bicí), se jaksi rozpliznul v předvedené „světské“ příchuti, korunované tragickým Maxovým vyvoláváním „olé, olé, olé, olé, soulfly!“. Když si to srovnám s čistým výtryskem energie, který na stejném místě o dva dny později předvedla pravá SEPULTURA (a to musím uvést, že nejsem příznivcem období po Maxově odchodu), bylo to opravdu ubohé, uměle kolotočářské vystoupení, které rozhodně nesvědčí tomu, že by si kdy Max mohl nárokovat titul „legenda“.

To poslední, co vidím a slyším, jsou MAYHEM. Na začátku „Deathcrush“, na konci „Freezing Moon“. Mezi tím čarování s lebkou nebo jinými hračkami, které si Attila nanosil do své kazatelny z kostí. Divadelní nuda bojuje proti black metalu. Kdo vyhrál nevím.

Čtvrtek

Ráno druhého dne ráno si dávám trojku GUTSLIT, RAMMING SPEED, NERVOSA. Překvapivě se mnoho lidí přišlo podívat na to, jak dělají brutal death metal v Bombaji, a zjistili, že se dělá všude stejně. Rozdíl oproti setu, který jsem před rokem viděl na Obscene Extreme, byl jen v tom, že si hlavní persóna kapely Gurdip Singh Narang pořídil šestistrunnou baskytaru. GUTSLIT tábořili na Brutalu vlastně po celou dobu a Gurdip Singh se hlavně v těchto dnech stal hodně diskutovanou osobou, díky svému turbanu, který kvůli své víře nesundal z hlavy. A nesčetněkrát jsem na festivalu řešil otázku, jestli je nebo není muslim, se kterou se na mě lidi nevím proč obraceli. Možná proto, že jsem na facebooku fanoušek sikhské skupiny Turban King. Takže ještě jednou: není muslim, je to Sikh. Sikhové jsou v Indii něco jako Osvícenství v Evropě.

Vzhledem k tomu, že se mnoho lidí přišlo podívat na indickou exotiku, a když zjistila, že hudebně jde o standardní kvalitní brutal death výplach, tak se zase vypařila, zeje prostor pod pódiem při RAMMING SPEED prázdnotou. To je škoda. Tuto bandu okovaných thrashových jezdců jsem viděl před dvěma týdny na Fluff festu a bylo to naprosto boží. A dnes tomu nebylo jinak. Banda špinavců, co si to užívá, jakoby šlo o poslední koncert. Sem tam hrdinské sólo, po většinu času však rychlá thrashová jízda, tak jak to mám rád. V porovnání s nimi je na tom dívčí brazilská trojka NERVOSA mnohem hůře hudebně, ale mnohem lépe, co se publika týče. Však to jsou také tři holky, jež hoblují thrash a to se jen tak nevidí. Tady opravdu dokonale oblé pozadí vítězí nad hudbou.

BE´LAKOR byli stejně svůdní jako jejich zvukomalebný a podivuhodný název inspirovaný postavou z fantastického Warhammeru. Tihle Australané zahráli sice jen čtyři (ale o to delší) skladby, nicméně jejich prostřednictvím rozdali asi nejvíce melodického deathmetalového poetična za celý festival. Chvílemi mi připomněli staré AMORPHIS, většinou však byli natolik svojští, že žádné přirovnávání nebylo na místě. Nedovedl jsem si představit lepší start do festivalového dne a myslím, že snad s výjimkou soboty jsem ani žádný jiný takový nedostal.

DR. LIVING DEAD! nejsou na Brutal Assaultu nováčci a vzhledem k tomu, že jde o thrashovou zábavu v maskách, musím opět konstatovat, že RAMMING SPEED sice neměli kostěné masky, ale zato rubanice to byla větší. VILDHJARTA nastupuje záhy. Do instrumentálního intra, které samo o sobě válcuje, nastupuje dvojice frontmanů a spouští jízdu z lámaných riffů, ve které samozřejmě nechybí hitovky jako „Dagger“ nebo „Benblåst“. I v úmorném slunci tak svým severským atmo djentem chladí, alespoň některé přilážející.

BENIGHTED to zkoušejí zdaleka jinak. Snaží se přihlížející zničit nejtvrdším setem dne. A daří se jim to skvěle. Místy mi svým zvířecím vyzněním připomínají BRUTAL TRUTH. Julien Truchan cupká po scéně bosky a na zbytku kapely je vidět, že si set skrznaskrz užívají, Výměna energie mezi hledištěm a jevištěm je téměř hmatatelná.

Nasazení nelze upřít ani HORSE THE BAND. Navíc se kluci naučili i pár českých vět a slov, například „Já jsem Čech a potřebuju zmrzlinu“, „hřbitov“, … a tak je často dávají k dobru. Středobodem koncertu je samozřejmě nintendový klávesák Erik Engstrom a Nathan Winneke, ti se starají o většinu zábavy a o ní je tahle švihlá kapela hlavně. Hlavně Erik snad vykoušel už všechny polohy, které u kláves snad jdou. V publiku nechyběl kůň.

HEADCRASH po nich jsou opravdovým návratem o dvacet let zpět. To, co však udělalo v josefovských zdech CLAWFINGER nesmrtelnými, se zde nepodařilo. Zub času je více než znát, skladby působí velmi opotřebovaně a unaveně. HEADCRASH tak spíše než cokoliv jiného vyznívají jako zjevení z jiného, dávno zapomenutého času.

Dalším stejně podivným koncertem na Brutal Assaultu jsou pro mě norští ARCTURUS, kterým bych možná dal šanci někde v klubu. Dnes si tu však maskovaný zpěvák, přešlapující na místě, může vysloužit můj respekt jedině za to, že to naditý do několika vrstev černé vůbec přežil. Kytarista je převlečen za nějakou potrhanou vílu, houslista má jakousi pytlovanou kutnu, přesně kvůli takovým kapelám se osypu vždy, když slyším spojení avantgardní metal – tudy opravdu pro mě cesta nevede. Hudebně možná v pořádku, ale dívat se na to opravdu nedalo.

Martin Van Drunen již sice notně zešedivěl, ale na síle a ojedinělosti jeho hrdelního projevu to nic neubralo. I proto jsem si ASPHYX vychutnal v maximální možné míře, protože krom svého výstavního klenotu předvedli i velmi chutný setlist (včetně klasik „The Rack“ a „Last One On Earth“), jenž se za stále pěkného ozvučení zaryl setsakramentsky hluboko do deathmetalistových chuťových buněk. To samé se pak dá s jistotou tvrdit i o BLOODBATH , smrťáckém „superuskupení“, které v mých očích k ještě větším výšinám nakopl znovunalezený chraplák Nicka Holmese z PARADISE LOST. A živě to byla přesně taková paráda, jakou známe z poslední desky „Grand Morbid Funeral“ (z níž se také hrálo nejčastěji), byť celistvost setu narušily drobné technické problémy, které zejména Nick nesl dost nelibě. Skoro jsem čekal, že zase po někom mrští stojanem od mikrofonu, jako druhdy Anders Fridén z IN FLAMES.

Také dnes je zajímavý program na zadní scéně. Rvu si zpětně vlasy, že jsem přišel o HOUR OF PENANCE a první kapela, kterou tu vidím, jsou ATARI TEENAGE RIOT. Kapela, která mě ohromila taneční energií, dnes působí stejně rozpustile, ale již to zdaleka nemá to kouzlo ,jako poprvé. Moment překvapení je pryč a s ním odešlo i kouzlo této uvřískané diskošky. Stále mají naprosto skvělou živou show, ale s tím, co po nich přišlo, se to srovnávat nedá. Na zadní scéně totiž nich nastupují AMENRA. Nedávný klubový koncert byl sice ještě o třídu lepší, ale i tak tvoří belgičtí hypnotici tu nejsilnější část dne. Repetitivní buldozer, který našemu slovenskému zpravodaji přivodil zážitek nejen hudební, ale i spirituální. Škoda rozmlžené a malé projekce. Přál bych ti, Rudi, vidět je, když celá scéna hoří černobílým plamenem, jako tomu bylo nedávno na pražském koncertu. I bez ostré projekce to však bylo intenzivní a hypnotické. Když se ozvala „Am Kreuz“ byl jsem už dávno uprostřed nirvány.

BIOHAZARD předvedli v Josefově před dvěma lety strhující vystoupení a letos to nebylo jiné. Hyperaktivní Billy Graziadei se k tomu naučil i spoustu českých slovíček (zejména jeho „ská – kej – te!“ člověku prostě muselo uvíznout v paměti), a když kromě jeho obligátního stání na rmenou publika kapela přidala i minule marně vyhlíženou „Tales From The Hard Side“, museli být všichni přítomní bez rozdílu stylového vyznání nadmíru spokojeni. Za mě jeden z nejlepších setů dne.

To samé ovšem těžko tvrdit o CANNIBAL CORPSE. Jistě, řemeslně navýsost solidně odvedená práce, ale přidaná hodnota se rovnala nule. A ani šílený Corpsegrinderův headbanging, ani jeho přihlouplé průpovídky mezi některými skladbami na tom prostě nemohli nic změnit. KREATOR sice poté rovněž až zbytečně často vsázeli na osvědčené staré a nejstarší klasiky, ale alespoň k tomu nachystali skvostnou pódiovou produkci, plnou promítání ilustračních motivů, pyrotechniky a střelby z papírových děl. A když došlo na zástupce stále ještě poslední nahrávky „Phantom Antichrist“ či na nesmrtelnou „Phobia“, byl to vlastně, zpětně viděno, pořádný koncert se vším všudy.

ANNIHILATOR nastoupili zase po dlouhé době s Jeffem Watersem za mikrofonem a musím říct, že alespoň na mě tahle změna zapůsobila nesmírně pozitivně. Pravda, hrálo se převážně z těch nejstarších věcí (album „Alice In Hell“ z roku 1989 bylo zastoupeno hned třikrát), což zrovna nesvědčí o aktuálních schopnostech vůdčí osobnosti napsat podobně zajímavý materiál jako kdysi, ale na druhou stranu se hrálo precizně, s obrovským nasazením a v nesmírné pohodě, což se také počítá. Za mě tedy jedno z nejsympatičtějších vystoupení Kanaďanů, které jsem kdy viděl, a že už jich tedy bylo.

SUNN O))) jsou extrémisti. Na scéně je vyrovnaná hradba aparátů s volume potenciometrem ošťaveným na maximum. To se stává osudným na počátku setu, kdy postavy v kutnách hrábnou do strun a výkon si vybírá daň. Po scéně pobíhají technici a snaží se vykoumat řešení. To je do pár minut nalezeno a tak se může v tryzně pokračovat. Vzhledem k tomu, že fotím z první řady, mé tělo drtí sonická vlna jako prvního a po deseti minutách mám pocit, že mi trhá vnitřnosti. Ani poté se to nelepší a spaní je nesnadné. SUNN O))) dostáli své pověsti a svojí hlasitostí mě doslova zničili.

RIP, Louis